Silvie Milková / Vše, co se nám stává, je pouze ozvěnou toho, kdo jsme.
text: Eva Hodek
Osobnost a tvorba každého umělce jsou neoddělitelně spjaty a tak je při interpretaci nebo jen při pokusu o pochopení umělcova díla zapotřebí znát obojí.
Silvie se narodila 4. listopadu 1976 v Karlových Varech. Vystudovala obor fotografie v ateliéru Pavla Baňky na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde také od roku 2007 působí jako odborný asistent.
Zájem o fotografii se u Silvie dostavil už v dětství. Na základní škole navštěvovala fotografický kroužek, kde se naučila základům fotografování a vyzkoušela si práci v temné komoře. O magii fotografie v té době ještě neuvažovala, byť médium fotografie pro ni již mělo jisté kouzlo.
Krom fotografie se zajímala o film. I v malém městě jako Karlovy Vary byl filmový klub, který Silvie v době středoškolského studia pravidelně navštěvovala a kde měla možnost shlédnout filmy skutečných velikánů světové kinematografie jako Woodyho Allena, Ingmara Bergmana nebo Luise Buñuela, jehož Andaluský pes a Nenápadný půvab buržoazie patří mezi její obzvlášť oblíbená filmová díla.
Výtvarné umění ji začalo (zá)vážněji zajímat až během studia na gymnáziu, které nabízelo nepovinný předmět – Výtvarné umění 20. století, pod vedením multimediálního umělce Milana Kozelky, o nějž projevili zájem 3 studenti, včetně Silvie. Díky tomuto předmětu se Silvie vůbec poprvé dozvěděla mimo jiné o konceptuálním a performativním umění. A odtud také vychází budoucí (pomaturitní) spolupráce Silvie a Milana Kozelky a jejich slavné performance, jak na půdě výstavních galerií či klubů, tak i ve veřejném prostoru, a to nejen v Karlových Varech, ale také v Praze, Ostravě, v Brně, Olomouci a v dalších více či méně kulturně založených městech v Čechách, ale také třeba v Polsku, ve městě Slupsk, kde v roce 1998 na mezinárodním festivalu Castle of Imagination uvedli svoji performance s názvem Thanathea, na motivy stejnojmenné básně Ivana Diviše.
Jejich performance byly zpravidla inspirovány křesťanskou mytologií, filosofickými existenciálními koncepty či surrealistickými tendencemi v literatuře a ve vizuálním umění. Za zmínku stojí pásmo performancí s názvem V kruhu 1, 2 a 3 (1998-99), přičemž v pořadí třetí performance vznikla na motivy surrealistického textu Milana Nápravníka. Při těchto performancích se Silvie a Milan Kozelka pohybovali po obvodu kruhu načrtnutého na zemi hovězí krví, měli zavázané oči a v rukou větev, kterou během chůze v kruhu otrhávali nebo v jiném případě drželi v náručí těžké kameny, které jeden po druhém kladli před sebe a tímto po kruhu přenášeli. Tyto performance představovaly existenciální úvahy o smyslu lidského bytí a konání, o životě a smrti, přičemž kruh zde byl, jak se domnívám, symbolem jednoty a absolutna, dokonalosti, symbolem času a nekonečnosti, věčnosti a věčného života nebo také nejvyšší úrovně zasvěcení (osvícení), kterou kruh reprezentuje (nejen) v zen-budhismu. Ale mohu se mýlit a kruh zde mohl zcela prozaicky označovat zacyklení či bloudění známé – v podobě frazému – jako Bludný kruh.
Dalším příkladem společné performance Silvie a Kozelky jsou Zenové nekrology (1998-99), věnované vzpomínce na osobnosti českého undergroundu a americké beatnické generace (nechyběl nekrolog pro Jacka Kerouaca). Tyto nekrology nebo také lyrické útvary připomínající básnickou formu japonské haiku, byly přehrávány z kazetového magnetofonu, přičemž ke každému nekrologu rozdávali Silvie a Kozelka přihlížejícím účastníkům performance bochníky chleba se zapálenou svící.
Od Českých drah dostali Silvie a Kozelka volnou jízdenku na všechna domácí vlaková spojení, tudíž mohli svobodně – na účet štědrého sponzora – cestovat za svými performancemi kamkoliv a kdykoliv. Na těchto cestách začala Silvie pořizovat svůj první fotografický soubor, který později nazvala Život na kolejích (1998). Pojednával o cestujících, s nimiž se Silvie ve vlacích potkávala nebo míjela. Pořídila černobílé i barevné fotografie, podle toho, jaký měla zrovna k dispozici film. Soubor nebyl nikdy dotažen, třebaže měl jistý potenciál.
Silvie fotografovala také některé vlastní realizace performancí s Kozelkou, tyto fotografie se však téměř nedochovaly. Bohužel performance, které jsem uvedla, i ty, o nichž mi není nic nebo jen málo známo, nebyly zdokumentovány. Zachovalo se pouze několik amatérských videozáznamů a fotografií. Umělecká spolupráce Silvie a Kozelky končí v roce 1999. Od té doby spolu žádnou performance již nezopakovali.
Dětský sen stát se filmovou režisérkou se Silvii (zatím) nesplnil. Chtěla studovat režii na pražské FAMU, na níž se však nakonec ani nepřihlásila. Podmínkou totiž bylo natočit a k přijímačkám přinést vlastní (byť jen krátký) film na volné téma, což bylo v době, kdy video nebo digitální kamery nebyly tak běžné jako dnes. Vzhledem k tomu, že médium fotografie je blízké filmu, pro nějž Silvie měla a má slabost, a navíc fotografické vybavení bylo finančně méně nákladné, tudíž dostupné, rozhodla se nakonec pro studium fotografie.
Během performativního období s Kozelkou zavítala Silvie také do Ústí nad Labem. Toto město jí, dalo by se říct, učarovalo. Krom toho se jí zalíbila Galerie Emila Filly, a stejně tak se jí zamlouvala i škola – toho času zvaná Institut výtvarné kultury, na jejímž dvorku s Kozelkou performovala. Když začala uvažovat o studiu fotografie na této škole, navštívila výstavu Pavla Baňky s názvem Všechno a nic, kterou v roce 1999 uvedla Leica Gallery v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu. Výstava – resp. fotografie Pavla Baňky jí přesvědčily a tak podala přihlášku ke studiu, k němuž byla přijata (1999) a které o několik let později také úspěšně dokončila (2005).
Silvie se věnuje nejen fotografii, ale také videu, happeningu, performance a umění ve veřejném prostoru. V dnešní době, která je přehlcena obrazovými poselstvími všeho druhu, lze jen těžko vymezit hranice fotografie, a stejně tak je tomu i v tvorbě Silvie, v níž se objevují rozličné přesahy do oblastí výtvarného umění a kde se respekt k tradici čisté fotografie setkává s otevřeností vůči experimentu a multidisciplinaritě. Její tvorbu nelze zcela jednoznačně definovat a její výstupy, ať jsou jimi fotografie, videa nebo performance, není jednoduché – alespoň pro mě – interpretovat. Vyjadřují otevřený děj a jsou spíše nositeli sdělení, než jednoznačných definitivních závěrů. Silvie zachycuje všemožné skutečnosti, jevy a události tak, jak je ona viděla a prožívala, jak o nich přemýšlela, jak se podle ní staly nebo mohly stát. Často a ráda se pohybuje na hranici mezi realitou a fikcí. Zajímá ji zrcadlení skutečnosti a ne-možnost jejího zachycení prostřednictvím fotografie či jiného média. Soustředí se na způsob a formu vizuálního záznamu, dává důraz na drobné fragmenty, na zachycení okamžiku, momentky, prchavé atmosféry dočasného…
Je tomu tak i v případě fotografií ze souboru Past | Minulost (1998). Jde o vizuální vzpomínky na místa, vztahy, neopakovatelné chvíle a události, které Silvie zařadila do obrazového archivu připomínajícího soukromé album. Část souboru pod názvem Buchenwaldská 57 se v roce 2012 objevila na skupinové výstavě Passing Memories v chorvatském Dubrovníku.
Soubor Flags | Vlajky (2002) vzniká v USA během studijní stáže na University of Connecticut, Department of Art and Art History. Silvii fascinovaly všudypřítomné americké vlajky, které jsou ústředním motivem citlivě komponovaných fotografií krajinných a městských zátiší. Tento soubor byl v roce 2004 představen v Galerii Velryba na společné výstavě s Markétou Kinterovou nazvané Letadla / Vlajky.
V roce 2002 se účastní fotografického plenéru v Lokti, kde spolu s Terezou Kabůrkovou nafotila sérii fotografií Devátá ze sedmi, s podtitulem Sci-fi. Název i samotné fotografie vtipně a nápadně parafrázují oblíbenou postavu Sedmou z devíti známou z nekonečného seriálu Star Trek.
Z Lokte pochází také soubor fotografií Boarding House, v české mutaci Penzion (2002). Fotografie, na kterých Silvie a Tereza pózují v podivném interiéru penzionu, v nichž se stylizují do cizího prostředí, v němž chtěly zaznamenat svoji přítomnost či stopu, jsou formálně působivé a zneklidňující zároveň.
Alenka v říši divů a za zrcadlem (2003) představuje soubor 41 fotografií, který Silvie vytvořila jako praktickou část své bakalářské práce. Inspirace stejnojmennou knihou Lewise Carrolla (*Charles Lutwidge Dodgson) je zřejmá již z názvu tohoto souboru. Fotografie se vyznačují imaginativní hravostí a vizuální poetikou. Zvolené estetické pojetí a obrazová symbolika korespondují s konceptem Carrollova pohádkového příběhu. Výběr fotografií Silvie prezentovala v „knižní“ podobě a zároveň jako volný výstavní soubor, který byl v roce 2003 k vidění na výstavě bakalářských prací v Muzeu města Ústí nad Labem, a to v době, kdy se budova muzea nacházela v rekonstrukci.
Soubor Memory | Paměť (2004) reflektuje téma, které přirozeně a neodmyslitelně souvisí s fotografií a jinými paměťovými médii, jejichž posláním je uchování vzpomínek, ať již formou obrazových či audiovizuálních záznamů. Memory zkoumá minulost a přítomnost ve vztahu k naší paměti, proces, který odráží minulé prožívání a chování v našem vědomí, otázku emocionální paměti a nakolik emoční prožitek ovlivňuje naše vzpomínky. Soubor zahrnuje 10 fotografií, z nichž 5 je součástí fotografické sbírky PPF Art v limitované edici uměleckého portfolia s názvem Intimita, které vydalo občanské sdružení Fotograf 07. Krom toho 7 fotografií z tohoto souboru bylo publikováno v časopisu Fotograf #4 – Intimita, v kapitole Tendence, s textem Mariany Serranové – Fiction of Memory. Výběr fotografií z Memory byl v roce 2010 představen na výstavě Erotikon, pořádané v Galerii fotografie Louvre v Praze a v roce 2013 v Městské knihovně GHMP na výstavě s názvem Vnitřní okruh v současné české fotografii. Repríza této výstavy proběhla v Dome umenia v Bratislavě (2013). K výstavě vydala GHMP v nakladatelství KANT stejnojmenný katalog s textem Vladimíra Birguse, kurátora výstavy a s interpretačními texty vystavujících autorů.
Story of Knife | Příběh nože (2004) vznikl jako klauzurní práce na téma příběh. Série 14 fotografií představuje vizuálně stereotypní obrazy situací, v nichž se objevuje nůž nebo jen jeho náznak, asociace, metafora. Fotografie Silvie inscenovala jako filmová zátiší a kombinovala je se skutečnými filmovými záběry. Vytvořila fiktivní mini příběhy, jejichž aktérem a současně vypravěčem je nůž. Fiktivní realita je pro Silvii projekční plochou s neomezenou hloubkou, na níž promítá své vize, představy a sny, ale také potlačené emoce a vytěsněné vzpomínky, o čemž svědčí i fotografie z tohoto souboru. Z některých fotografií lze odtušit, že vzápětí se stane, může stát nebo se již stalo něco děsivého či osudového, cosi tajemného a podivného, vědomím nepostižitelného. Někdo může dokonce nabýt intenzivní pocit, že se mu některé příběhy nože přihodily nebo se mu o nich v noci zdálo.
V roce 2005 se Silvie vypravila do Finska, kde absolvovala studijní stáž na Kymenlaakso University of Applied Sciences. Pracuje zde na fotografickém souboru Guide | Průvodce, který představila ve své diplomové práci s názvem Realita a fikce. Tento soubor obsahující 16 fotografií je inspirován, jak patrno z názvu, fenoménem turistických průvodců po cizích zemích (v budoucnu i planetách). Tito průvodci nás mají připravit na věci, s nimiž se setkáme, které bychom měli poznat a u nichž se vyplatí zpozornět, doporučují místa, která stojí nejen za návštěvu, ale také za fotografický či filmový záznam. Potíž je v tom, že nás připraví na realitu v určitém místě a časoprostoru, na známé a předvídatelné skutečnosti, nikoliv však na neočekávané. A tak se nejednou stává, že mnohá místa, úkazy a události přejdeme bez povšimnutí. „Nevidíme neočekávané“, jak říká Silvie. Naopak fotografie ze souboru Průvodce zprostředkují více zážitků a zajímavější perspektivu, nabízejí zvláštní a nečekaný pohled na obyčejné věci, běžné až banální situace, na realitu všedního dne v neobvyklých, proměnlivých a podivuhodných souvislostech. V roce 2007 se Průvodce jako samostatný výstavní soubor představil ve strakonické Galerii u Mravenčí skály. O dva roky dříve se část souboru objevila na skupinové výstavě Fresh Europe, uvedené v Kogart Gallery v Budapešti a v repríze na maďarském velvyslanectví v Berlíně.
Soubor Absence | Nepřítomnost z roku 2006 je o stavu, situaci nebo jen pocitu, kdy hledáme a postrádáme něco, co je nepřítomné nebo neexistuje, něco či někoho toužebně očekávaného, potřebného a v horším případě nepostradatelného. U tohoto souboru je uvedeno, že jej tvoří barevné fotografie v počtu 6+1, ve skutečnosti však 1 fotografie v souboru schází. Díky absenci této 1 neznámé či neexistující fotografie není soubor kompletní. Přesto byl v roce 2007 vystaven v Letohrádku Ostrov pod Galerií umění Karlovy Vary.
Od roku 2007 Silvie vyučuje fotografii na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Kontinuálně pracuje s médiem fotografie, ale stále více ji láká video a performance. Zajímá ji pohyblivý obraz a tak kombinuje fotografii s videem. Příkladem je The following story is based on actual events (2007), videoprojekce doprovozená instalací, kterou tvoří sofa, lampa, 2 fotografie a disko koule. K zhlédnutí byla v roce 2008 na výstavě Rebus sic Stantibus v muzeu Aboa Vetus & Ars Nova ve Finsku a o rok později na repríze výstavy v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem.
Doposud nevystavený soubor Hypnox (2007) obsahuje 15 fotografií. Silvie tyto fotografie pořídila za jednu bezesnou noc. Nemohla spát a nepomohl ani Hypnox. Kdo z nás neprobděl celou noc? Je to dlouhé čekání na spánek, který nepřichází, vyčkávání, které v nás vzbuzuje tísnivý a nepříjemný pocit prázdnoty, vyvolává napětí, které se s každou hodinou zvyšuje, myšlenky v naší hlavě zběsile krouží a nedají se zaplašit. Tento stav nemoci spát je potřeba zamaskovat nějakou činností. Silvie sáhla po fotoaparátu. Úmyslně zvolila střední formát, který vyžaduje více času, soustředění a pozornosti na nastavení expozice a vlastní fotografický proces. Vytvořila minimalistické černobílé obrazy, tichá a střídmá zátiší, jakési nenápadné domácí krajiny, v nichž zachytila, potvrdila svoji přítomnost.
Roku 2008 vytváří pozoruhodný fotografický soubor Latent Symptoms | Latentní symptomy, jenž připomíná obrazový naučně-výkladový slovník. Obsahuje 36 fotografií, které vizuálně interpretují pojmy jako Derealizace, Chronofobie nebo Indiferentismus a s nimi související symptomy, často utajené a ne zcela zjevné. Příznaky a jevy, které se (zatím) neprojevují, přesto jsou již přítomné a mohou se za příhodných okolností manifestovat. Fotografie z tohoto souboru byly v roce 2008 součástí výstavy Obraz, styl, komunikace, koncept, pořádané Národní galerií ve Veletržním paláci v Praze.
Attribution and Dating | Atribuce a datování (2008) je otevřený neukončený soubor. Od svého vzniku je stále rostoucí sbírkou fotografických interpretací děl českých a světových malířů 20. století, mezi jinými např. Otakara Kubína, Josefa Šímy nebo Han van Meegerena, který se proslavil falšováním děl slavného holandského malíře Jana Vermeera. Díky subjektivní konotaci nejsou tyto fotografie jen citací či parafrází cizích uměleckých děl, ale stávají se autonomním dílem. K dnešnímu dni soubor zahrnuje 14 fotografií. Některé z nich jsou tištěny na plátně. Důvod je nasnadě, mají připomínat malbu. Reprezentativní výběr fotografií ze souboru Atribuce a datování byl v roce 2008 představen na výstavě ART in ART v Galerii umění Karlovy Vary.
K mimořádně ambiciózním autorským projektům patří Umenimamrad.cz (2008). Tento projekt byl realizován v rámci výstavního programu galerie ARTWALL, s podporou Centra pro současné umění Praha. Na projektu Silvie spolupracovala se studenty ateliéru fotografie Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem. Součástí projektu byla také výstava plakátů v brněnské tramvaji ARTRAM. Zároveň proběhla výstava fotografií v pražském obchodním centru Palladium. Cílem projektu bylo přiblížit současné umění široké veřejnosti. K tomuto účelu byla zvolena standardní reklamní strategie v podobě jednoduchých a pro veřejnost srozumitelných sloganů, propagujících umění, dalo by se říct, jako komerční produkt. V souvislosti s projektem byly spuštěny stejnojmenné webové stránky, které slouží jako databáze mladých autorů, jejímž posláním je prezentovat volnou tvorbu nejmladší generace umělců se zaměřením na vizuální umění. V roce 2008 získala Silvie (nejen) za tento projekt Cenu rektorky Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Video objekt Passenger z roku 2009 vede k zamyšlení nad otázkami vzájemného vztahu uměleckého a reálného (konvenčního) světa, k diskurzu umění – realita – umění. Všichni se v dnešní době do určité míry zabýváme uměním. A pro některé z nás je dokonce umění nejdůležitější věcí v životě. V reálném světě jsme však vedeni k tomu, abychom se soustřeďovali na svou hmotnou existenci a věnovali veškeré své schopnosti k zajišťování svých materiálních statků a sociálních potřeb. To nás přivedlo k tomu, že chceme z tohoto světa co nejvíce mít. Naopak umění vychází ze základního předpokladu, že chceme se světem být. Umělecký svět v sobě nese neodstranitelný antagonismus. Je útočištěm pro to, co je v reálném světě nemožné, a rovněž je jeho odrazem i součástí. Umění nemůže existovat v sociální izolaci od běžné reality. Mnoho umělců se pokouší nějakým způsobem přiblížit (své) umění reálnému světu, z něhož zároveň čerpají náměty a východiska pro svou vlastní tvorbu, a s nímž hledají společnou řeč. O to se pokouší také Passenger, video objekt tvořený digitálním rámečkem zasazeným v igelitové tašce, jakou si všichni běžně odnášíme z nákupu v supermarketech. V této igelitce se vše odehrává, celý příběh složený ze záběrů z prostředí světa umění a současně obrazů běžných situací a výjevů, které se v časové smyčce stále dokola přehrávají. Passenger se poprvé představil divákům v roce 2009 na výstavě Moving Artists, v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem a v repríze této výstavy v Motorenhalle, v německých Drážďanech. Následovaly další prezentace na výstavách Formáty transformace, v Domě pánů z Kunštátu v Brně (2009), Formate der Transformation 89-90, v MUSA Museum auf Abruf ve Vídni (2010) a na výstavě Paralelní historie, v Galerii Středočeského kraje – GASK v Kutné Hoře (2012).
V roce 2009 zakládá Silvie spolu s Veronikou Daňhelovou kolektivní signaturu – Duoperformance. Název měl avizovat, že cokoliv, co společně udělají či podniknou, jakýkoliv umělecký počin nebo dílo, které spolu vytvoří, bude performance. Rozhodly se, že performance může být a představovat v podstatě cokoliv, včetně rozhovoru na aktuální téma nebo recitace polské poezie na mýtince u lesa. K vzniku Duaperformance vydaly následující manifest: „Duoperfomance je uměleckým dílem současné společnosti a jejím inverzním obrazem. Duoperformance klade otázku: Co je performance? A odpovídá otázkou: Co je umění?“1 K zdařilým uměleckým výstupům Duaperformance patří videozáznam performance Výběr z polské poezie (2010), dále video pásmo Nic nezkouší naši trpělivost tak jako potřeba chytit rybu, představující průřez performativní tvorbou Duaperformance (2010), nebo video Pocta Leonardovi, které vzniklo v souvislosti s výstavou v pražském Altánu Klamovka (2011).
Výsledkem spolupráce s Veronikou Daňhelovou je také založení galerie Vitrínky (2009). Jedná se o alternativní výstavní prostor v areálu Severočeské Armaturky, nacházející se v industriální části města Ústí nad Labem. Galerii tvoří devět vitrínek, z velké většiny a části zasklených. Dramaturgický program galerie není striktně koncepčně vymezen, je však orientován na tvorbu dosud neobjevených nebo neprávem opomíjených (zejména mladých) umělců, kteří svá díla buď navrhují, nebo i přímo produkují na míru specifickému výstavnímu prostoru Vitrínek. Tento trend čas od času naruší i známí a zavedení autoři, pro něž jsou Vitrínky, jak se domnívám, inspirativním prostředím. Někteří umělci, kteří zde “začínali”, dnes vystavují v renomovaných galeriích, na festivalech a přehlídkách u nás i v zahraničí. V minulosti se Vitrínky účastnily výstav Druhá směna, Tvoření světů | Making Worlds a Akce Z, pořádaných Galerií Emila Filly v Ústí nad Labem.
Název souboru Coming soon (2010) naznačuje očekávání příchozího, něčeho, co se již blíží, co zatím jen tušíme nebo co již bylo ohlášeno. Soubor tvoří 15 černobílých, zdánlivě nesourodých, fotografií krajin a městských zátiší, které formálně i obsahově působí záhadně a možná naznačují vykročení k novým podivuhodným zážitkům. Výběr 4 fotografií byl představen na festivalu 4+4 dny v pohybu v Praze, v rámci výstavy, k jejímuž názvu One day you will lose it all lze (jen) dodat Coming soon.
Pro výstavu v pražské Galerii Trafačka nazvanou Papírový hlavy, odkaz českého undergroundu ve vizuálním umění, zhotovila Silvie instalaci s videoprojekcí Woken up | Probuzení (2010), na motivy stejnojmenné básně Milana Kocha (1968). Realisticky pojatá instalace, tvořená digitálním rámečkem s videoprojekcí, vsazeným do desky stolu, na němž je sklenice s nedopitou černou kávou, cigarety, zápalky a popelník s nedopalkem, probouzí vzpomínky na dobu (naštěstí) již dávno minulou.
Event Horizon | Horizont událostí (2010) je obrazová videokoláž představující děje a události, u nichž není docela jisté, zda se skutečně staly nebo zda byly inscenovány. Mám za to, že jen ty nejabsurdnější události tohoto horizontu jsou pravdivé. Koláž obsahující 6 kapitol – Hledání, Osud, Zábava, Insomnie, Záhada a Viola, byla v roce 2010 prezentována formou videoprojekce na společné výstavě Silvie a Pavla Baňky (Z mého života) v známé pražské Galerii 5. patro.2
V roce 2011 Silvie realizuje autorský projekt – Umění dělá život krásnější, který dostala šanci vystavit v rámci programu Billboard Gallery Europe. Výstava 3 velkoformátových billboardů se sloganem „Pozvěte svoji slečnu na rande do galerie | Umění dělá život krásnější“ proběhla v Ústí nad Labem. K výstavě byla publikována tisková zpráva, která, stejně jako samotný projekt, plní funkci a poslání agitačního umění.
Na výstavu Konečně spolu, uvedenou v roce 2011 v Galerii Emila Filly v Ústí n/Labem, vytvořila Silvie spolu s Veronikou Daňhelovou, Vojtou Markem a Pavlem Havrdou skutečně průkopnické umělecké dílo nazvané Nejlepší umění. Vycházeli z vlastní definice nejlepšího umění, podle níž, má být zejména krásné, průsvitné, netrvanlivé, dočasné a tím vzácné. Tato jejich definice je samozřejmě diskutabilní. K zhotovení díla se rozhodli použít želé. Původně plánovali stvořit z tohoto nepředvídatelného materiálu obří objekt, což se nepodařilo. Den a noc strávili tím, že do lednice položené na zadní stranu postupně nalévali 60 litrů tekutého želé, které měli v úmyslu zchladit, aby získalo pevnou konzistenci. Během tohoto (uměleckého) procesu bohužel odešlo chlazení a ledničku i s želé mohli vyhodit. Na základě této zkušenosti přehodnotili své ambice a pustili se do výroby artefaktu, na nějž zužitkovali jen 2 litry želé. Výsledná prezentace Nejlepšího umění proběhla formou instalace, jejíž součástí byl objekt složený z kostky želé posazené na soklu. Instalaci doprovázelo video z realizace tohoto – byť jen dočasně – Nejlepšího umění.
Dalším znamenitým autorským projektem je Artist on Text Message | Umělec na SMS (2012). „Pošli SMS. Zavolám ti. Hovor je na můj účet. 10 minut se můžeme bavit, o čem budeš chtít.“ Tato výzva se objevila na internetových stránkách ústecké Galerie NF, v časopisu Kulturní pecka, na letácích vlastní výroby, které Silvie šířila zejména v Ústí nad Labem, byla sdílena na Facebooku a v jiných sociálních sítích. Hovory, které Silvie se zájemci vedla, byly anonymní a nebyly monitorovány. Bylo to aktuální umělecké dílo v čase, kdy se rozhovory odehrávaly. Interaktivní umělecký záměr, jak získat přímou odezvu, jak navázat spojení a získat zpětnou vazbu. Silvie zamýšlí projekt zopakovat, tedy pokud bude i nadále využívat tarif neomezeného volání.
Videokoláž Ghosts (2012) tvoří sestřihané záběry, které Silvie natočila v Ústí nad Labem, vyjma jednoho záběru, který si vypůjčila z městské kamery. Záběry z Předlic, z udílení cen finalistům soutěže pro amatérské fotografy nazvané Ústí našima očima, pohled na město z lanovky na Větruši nebo již zmíněný záběr z kamery monitorující Mírové náměstí, jsou proloženy ukázkami z německého expresionistického filmu Upír Nosferatu (1922). Výsledkem je s humornou, místy hororovou nadsázkou vytvořená perspektiva města. Video Ghosts bylo prezentováno na již dříve zmiňované výstavě Passing Memories v Dubrovníku (2012). Věnováno Ústí nad Labem.
Soubor Nemožnost přeskočit talíř byl v roce 2013 samostatně vystaven ve Fotograf Gallery v Praze. Sotva se kdo dopátrá atraktivnějšího protějšku, než jaký ztělesňuje ten druhý. Proto není zaručenějšího námětu. V případě černobílých fotografií a videa z tohoto souboru platí, že vše, co skrze nositelku jejich obsahu vnímáme, ukazuje zpět k naší osobní zkušenosti. Představují imaginární a symbolickou dimenzi, která nám zprostředkuje zostřené vědomí nepřenositelnosti identity, naší vlastní i všech dalších lidských bytostí. Nemožnost přeskočit talíř prozrazuje, že lze překonat překážky, potvrzuje existenci cesty k sobě a k přesáhnutí sebe sama.
„[…] tito lidé, jejichž život je neklid sám, prožívají občas ve vzájemných šťastných okamžicích věci tak silné a nevýslovně krásné, pěna šťastné chvíle vytryskne čas od času tak vysoko a oslnivě nad moře utrpení, že toto krátce zasvitnuvší štěstí se dotkne svou září i druhých a okouzlí je. Tak vznikají jako vzácná prchavá pěna štěstí nad mořem bolesti, všechna ta umělecká díla, v nichž se trpící jedinec povznesl na chvíli tak vysoko nad svůj vlastní osud, že jeho štěstí plane jako hvězda a všem, kdo je vidí, připadá jako cosi věčného a jako jejich vlastní sen o štěstí.“ 3
Uvedená citace pochází z knihy Hermanna Hesse Stepní vlk, v níž se její autor zabývá mimo jiné otázkou lidského bytí a touhou dát lidskému životu smysl. Stejné otázky a mnohé další reflektuje ve své tvorbě také Silvie. Zajímají ji různé formy uměleckého vyjádření. Její práce z posledních let, které jsem zmínila, spojují možnosti fotografie, videa, performance a happeningu. Její přínos nespočívá pouze v tom, co se jí podařilo vytvořit, ale také v tom, co dokázala z této zkušenosti vytěžit a předat.
Eva Hodek